Létání
Fouká a je hezky, ale ...
Od rána je krásně, fouká, Luňák visí v dílně od včerejška na nabíječce a je připraven na létání.
Ale fouká bohužel z blbého směru - ze severu. Na Ranou moc zprava, na Kozly moc zleva, na svah nad Carrefourem je to taky moc zleva.
Kam já se vrtnu? Vlekaři v okolí stále žádní! Přeci nebudu sedět doma? :-(
Takové pěkné větrné počasí
Neděle byla krásná. Nepršelo a po modré obloze pluly fotogenické mráčky. A pěkně foukalo. Přes 10 m/s.
Já ale nikam nejel. Na Rané byla soutěž. Tam bych si nezalétal a jiný kopec pro severozápadní vítr nemám.
Nakonec jsem strávil odpoledne a část noci na Teplických slavnostech - zahájení lázeňské sezóny. Taky to nebylo špatné :-)
Nakonec bylo hezky
Asi bych dřepěl doma, ale kolem desáté se mi ozval kamarád. Že je právě v Lounech a že je tam docela hezky. Pro létání se mi to počasí přeci jen zdálo nejisté. Nakonec jsme sbalili kola a vyrazili na výlet kolem Loun.
Najeli jsme 55 km. Celou dobu jsem měl na dohled Ranou.
Cestou domů ještě se musel alespoň na chvíli stavit a vylézt nahoru. Bylo už půl šesté a tady právě končila soutěž.
Přišel jsem akorát ve chvíli, kdy začalo divoké poletování dobře poloviny závodníků. Zajímavý pohled na tolik krásných ušlechtilých strojů ve vzduchu.
Již z dálky viditelný závoj pod mrakem nás však všechny z kopce vyhnal. Do auta jsem sedal už za deště. Celou cestu domů lilo a prší ještě teď. Co bude zítra?
Na téhle fotce uvidíte, proč se stepní trávě, která na Rané roste, říká "Ivanovy vousy".
No snad nemůže pršet celý víkend!
První ranní otevření oka a je jasné, že meteorologové nelhali. Okapem se valí proudy vody a zvenčí je slyšet monotóní šumění deště. Pohled z okna taky nic moc. Kam dohlédnu jen černota.
Chtěl jsem jet na Ranou. Zalítat si a hlavně se podívat na Jürgenovu L-213. Chudáci kluci. Jeli na Ranou závodit a teď takovéhle počasí.
Super neděle
Dnes konečně sedí předpověď meteorologů a je pro mě příznivá. Fouká od severozápadu a je to přesně vítr na Ranou. Po ránu a dopoledne sice při zemi skoro nefouká, ale na Milešovce to je od rána 10 m/s 300 až 310 stupňů. Hlásím rodině že "fouká a nebudu".
Ihned po obědě rychle Luňáka do auta a hurá směr Bílina - Louny. Za 15 minut už sjíždím ze Středohoří. Napravo vidím pěkně ohnutý kouř z komínů elektráren Prunéřov a Tušimice a nad Ranou je i z desetikilometrové dálky jasně vidět svahující "dospělé" větroně. Po polní cestě se kodrcám ke cvičné louce na úpatí kopce a k mému údivu nevidím žádný padák, rogalo ani model. Pod kopcem jsem sám. Nikde nikdo!
Než však stačím vynosit části Luňáka z auta, přijíždějí další auta a v jednom z nich jsou modeláři - kolegové z Libeňského klubu. Domlouváme si kanály a přesunujeme se do sedla. Mě to jde po včerejším ježdění na kole ztuha. I proto, protože táhnu mimo Luňáka i bágl s oblečením proti dešti a gumicuk.
V sedle fouká 6-7 m/s. Kolegové jsou se svými modely pohotovější a hned testují vzduch.
Já zatím natahuji gumicuk a procházím si budoucí místo přistání. Abych zase netrefil nějaký šutr. Start se daří a já si užívám poletování, kdy to opravdu bez problémů nosí. Půlhoďka utekla jak nic. Zkouším vytahovat brzdy a sleduji, jal se projevuje doma nasucho zvolená kompenzace potlačením. Vypadá to dobře. Velkým obloukem nalétávám na vyhlédnutou loučku pod sebou a otvírám brzdy. Luňák jde poslušně dolů s nevelkou dopřednou rychlostí. Špatně jsem odhadl snos větrem a budu krátký. Zavírám brzdy, ale je to příliš pozdě. Sedám za roští na okraji mé loučky. Luňák s zastavuje až o šípky. Nic se však nestalo.
Další let si hodně užívám. Hrozně se mi líbí průlety ve směru od velké boule, kdy kopíruji svah velké boule, rotroubím Luňáka na větší rychlost a jak prosvištím kolem sebe sedlem dopředu nad letiště, tak vytočím co nejpomalejší výkrut.
Zkouším zase souvraty, ale tady s nimi nemám problém. Nevím, proč se mi to v termice nedaří. Taky zkouším delší dobu letět na zádech. Musím dost tlačit. Dá se ale vykroužit zatáčka na zádech. Kroužit v termice na zádech, tak jak prý to létali piloti se skutečnými Luňáky, bych ale asi nedokázal. To by mi výchylka výškovky nestačila.
Během svahování nás občas vyruší svist většího ptáka. Zpoza hřebene se vyhoupne tu Blaník, tu Orlík a vyhrouží nad námi utaženou zatáčku. Chvílemi nevím, zda sledovat model, nebo letadlo na hlavou.
Přichází další modeláři. Všichni s gumolety. Vzduch na hraně se zahušťuje a občas mám při průletu problém se trefit do volného místa. Stejně bych to asi při srážce vyhrál. To s pilotem Stingu se už respektujeme více. Občas mě vyděsí nenadálý svistot a rána v mé bezprostřední blízkosti. Ale říkám si, že to nebude moc bolet až mě trefí - vždyť je to jen guma. Jen se bojím o anténu.
V přestávce mezi lety tlachám s kolegy modeláři. Taky obdivuji Lynxe (to je ten menší napravo na následujícím snímku), který je dalším adeptem na koupi. Ale jeho majitel tvrdí, že se to s velkým Stingem nedá srovnat. To že je jiné kafe. Tak nevím :-)
Kolem čvrté hodiny se obloha nad Chomutovem mění v černou stěnu. Když ale vidím čilý ruch na letišti pod námi, kde dál startují aerovleky, tak mizí moje obavy, že by se z toho mohla vyvinout nějaká rozsáhlá bouřka. Startuji do větru, který zřejmě v důsledku té černoty zesílil přes 10 metrů. Ale to Luňáku nevadí. Taky není žádné vedro. Slunce se schovalo a na větru je mi v kraťasech trochu zima. Dostávám kibice z řad přihlížejících padáčkářů. Musím předvádět souvraty, vývrtky, výkluzové zatáčky. Docela mě to baví.
Vítr se stočil dost doprava. Zkouším vandrovat doprava daleko před velkou bouli. Nosí to tam dobře, ale v tom podivném bouřkovém světle je model na velkou vzdálenost špatně vidět. Raději se vracím zpět. Po půlhodině zase sedám.
Nakonec zůstávám na kopci sám. Zkouším si dát dvacet, ale na to je příliš zima.
Dávám tedy poslední start. Skoro jsem to pohnojil. Neodstrčil jsem si při odhození modelu vysílač dostatečně doleva a jak brkla guma o anténu, tak se vysílač na popruhu nějak zvrtl. Model letí, já lovím kniply a když chci zatáhnout, tak se jen otvírají brzdy. K zemi to je už je dva metry a já horečně přemýšlím co se děje. Pravá ruka hrabe v prázdnu a mě hned dochází, že jsem levičkou místo na levém kniplu na pravém. Hned přehmatávám, instinktivně zatáhnu a model se zvedá od svahu. Rovnám si vysílač na krku a opravdu zhluboka si vydechnu. Už s pobavením poslouchám nějakého pána za sebou, jak to komentuje své ženě slovy: "To byl krásný start viď!"
Vozím se podél svahu a najednou na mě zpoza horizonzu malé boule vyjukne ušatý eroplán. Kurňa kdo to je? A jaký má kanál? Už jednou jsem tu zažil, když jsem přelétal nad cizím vysílačem, že můj model přestal poslouchat. Nakonec se ukázalo, že jsme létali na stejném kanálu, ale tomu dobrákovi se nic nedělo, protože on létal nejdále 50 m od sebe. Raději tedy nasazuji na přistání.
Čtvrté přistání se mi povedlo asi nejlépe. Pěkně na plných klapkách sedám přesně na místo, které jsem si vyhlédl. Jen jsem těsně před dosednutím klapky zapomněl zavřít.
Balím gumicuk a scházím dolů. Mám chuť tomu dovedovi vynadat, ale nikoho dole s modelem nevidím. Až když se otočím k malé bouli, vidím na jejím hřebenu člověka, který tam létá s modelem. To je on.
Šipka ukazuje do sedla, kde jsme my všichni ostatní létali. Podle všeho to je starší člověk. Proč leze nahoru do chráněného území, když se dá létat dole z cesty? Proč nepřijde za námi zeptat se na kanál? Nechápu.
Je půl šesté. Mám za sebou čisté dvě hodiny létání. Nosilo to pěkně, bylo na co koukat. Pokecal jsem si. Jedu spokojeně domů.
Jsem do něj prostě zamilovanej!
