Létání
Aerovleky Lipence - Neděle
Probouzím se zimou. Připadá mi, že od půlnoci jsem spal chvilku, ale pohled na hodinky říká něco jiného. Jsou dvě hodiny. Jsem hrozně zmrzlý. Koukám na teploměr. Venku 5 a v autě 9 stupňů. To nemůžu do rána bez spacáku přežít. Vrčet motorem se mi nechce - hned za zadkem auta spí ve stanu pan Vegenknecht. Jezdit teď uprostřed noci je taky nanic. Navíc mám pod autem kus Luňáka a nějaké věci. Zkouším si nadýchat teplo pod deku, ale to zahřeju tak maximálně obličej. Nakonec přelézám na přední sedadlo, obouvám boty, balím se do deky a při poslechu rádia se snažím usnout. Vždy mi na chvilku spadne hlava ale potom mě zima nemilosrdně probouzí. Vím, že bude svítat po čtvrté. Ale kdy na auto dopadnou první paprsky slunce a trochu ho ohřejí? Musím vydržet ještě tak dvě tři hodinky. Vždy, když v rádiu skončí nějaká písnička, vím že mám za sebou další tři čtyři minuty. Drkotám a klepu se prakticky nepřetržitě a přemýšlím, zda to bude mít nějaké zdravotní následky.
Svítání se dočkám až ve 4:15. Myšlenka na teplo zcela ovládla moji mysl.
Venku se rozeřvali ptáci a obloha se pomalu ale jistě jasní. S tím stoupá trochu i teplota v autě. 12 stupňů mi připadá naprosto luxusních a přelézám z předního sedadla zpět do svého ležení. Ruce a nohy přestávají mrznout a já konečně usínám.
Budí mě vedro. Vylézám z auta do dalšího krásného dne. Je půl osmé a já se jako had vyhřívám v parscích slunce. Jak se mi končetiny postupně prohřívají, zapomínám na útrapy noci.
Nejzatvrzelejší spáče vyhání z pelechů Standa Šimeček vrčením svého motoru. Je první na place a čeká na devátou hodinu na první let.
Vytáhne Erika s jeho L-33 Sólo.
Celý den je vyhrazený volnému létání. Já jen vytáhnu Luňáka zpod plachty a můžu jít létat :-) Hned první start mě ale trochu zaskočilo úplně plechové nebe. Jak je model trochu výš, tak je velice špatně vidět. Opar prosvícený prudkým sluncem oslňuje a stačí mrknout a model se na nebi ztratí. Nechávám se tedy vlekat odhadem jen do výšky 250 - 300 m a zkouším si akrobacii a přistání.
Při přistání mě zaskakuje dojezd modelu na mokré trávě. Hravě přejedu ze včerejška vytyčenou dráhu. Předek trupu s lyžinou klouže po trávě jak namydlený. Se závistí pokukuji pro Erikovi, který posadí své Sólo na kolečko proti sobě a zastaví si dva metry od nohy. On snad má to kolo bržděné!
Zkouším souvraty a všechny se mi daří. Po chvilce přemýšlení mi dochází proč. Včera foukalo a dnes je bezvětří. Proto to dnes jde tak snadno.
V jednom letu mě to najednou drblo do výškovky a vypnul se závěs. V podstatě ve stejném místě jako jsem měl problémy předtím. Tentokrát to ale byl jen mžikový problém.
Petr Stejskal předvádí svoji "turbínu":
Zatím, co létám, mnozí už mají sbaleno a vydávají se na dalekou cestu domů. V poledne zajdu do letištní hospůdky na výbornou polívku a pouštím se do balení také. Zatím se na ploše připravují modaly na soutěž v GPS přeletech.
V jednu mám sbaleno a odjíždím také. Cestou po prašné příjezdové cestě jsem si vzpomněl, jak jsem tady dříve polykal prach jako pěší.
Cestou domů jsem si vzpomněl na krušnou noc a na svoje obavy, zda nebudu frkat a kašlat. Ale nic mi není. Kochám se tedy krajinou kolem silnice a říkám si: Konečně začalo léto!
A probírám se zážitky z uplynulých tří dní. Stálo to za to.
Když Tomáš Fiala chtěl po svých kolezích z klubu vypsání diplomů pro všechny účastníky soutěže a oni frfňali, že to je zbytečné,
tak i já si v duchu říkal: "K čemu to je? Kus papíru. A stejně o nic nešlo."
Potom jsem byl rád, že jsem diplom dostal, a i jiní byli rádi a pečlivě si ho střežili. I když skončili v hloubi závodního pole jako já.
I to vyhlašování výsledků je s diplomy důstojnější.
K vyhlašování výsledků ještě připojím jeden zážitek.
Na akci jsem jel, abych se osobně setkal s lidmi,
se kterými jsem se znal dosud jen z mailů, a taky si pořádně zalétat.
To závodění bylo jaksi navíc.
Když jsem ale potom stál v půlkruhu závodníků při vyhlašování výsledků
a Tomáš četl osmnáctého, devatenáctého, dvacátého
a moje jméno stále nepadalo, tak už jsem tak odhadoval,
kolik že nás vlastně v tom půlkruhu stojí
a zda nakonec nepůjdu pro diplom jako úplně poslední! Nešel. Za mnou šli ještě jiní :-)
Tři dny od rána do večera do tmy nás do výšin tahali:
Mirek Kolomazník, Tomáš Fiala, Vojta Souček ...
... Ivan Kasl (na fotografii je se svojí větší Zlínkou) ...
... pan Cita se svojí Wilgou ...
a Stanislav Šimeček
Vytíženost vlekařů je veliká. Létají opravdu celý den. Počet startů během jednoho dne je určitě přes 150! Kolik je to startů a přistání u jednoho vlekaře! Kolikrát musí tankovat! Kolikrát dobíjet! A kolik se asi probendí benzímu!
Letiště MK Lipence má příjemnou letištní hospůdku:
Během soutěžního dne jsme my létající dostali poukázky na jídlo a pití. V hospůdce byly k mání stejky, buřty, limo, pivo, káva.
A ze stínu se odsud dal pozorovat cvrkot na letišti.
Já byl spokojený.
Při soutěžním létání bylo úkolem v každém letu sednout na "dráhu".
Sedalo se na dráhu - obdélníku - a hodnotila se poloha modelu po dojezdu "na dráze".
Model se tedy musel zastavit uvnitř vymezeného obdélníku.
Pro létání dost nesourodých modelů je to asi optimální řešení.
Přistání byla v drtivé většině pěkná a realistická.
Dráhy byly vytyčeny vápnem vysypanými čarami a byly dvě pro různé směry větru.
Protož jsem na akci sám létal a byl jsem na létání hodně nadržený, nestihnul jsem spoustu dalších věcí.
Občas mě mrzelo, že musím koukat nahoru na svůj model a nemohu sledovat někoho jiného nebo zároveň filmovat a fotit.
Jedním z takovýchto okamžiků byl let tohoto krásného Orlíka,
jehož pilot prakticky na okruhu v nějakých 10 metrech zachytil stoupák a přeným kroužením udržoval "nuličku".
Já byl bohužel také ve vzduchu a tak jsem tento let mohl sledovat jen koutkem oka. Co bych za to dal, kdybych to kroužení mohl nafilmovat.
Připomnělo mi to doby, kdy jsem jako kluk lehával v trávě vedle Vrchlabského letiště a pozoroval stejné větroně jak vytáčí termiku nad letištěm.
Po přistání jsem se ptal majitele modelu, zda model tak krásně krouží sám.
Ale dostal jsem očekávanou odpověď. Je to jemná práce s kniply.
Když to někdo umí, tak to pro ostatní vypadá snadné.
Akce proběhla bez zádrhelů a nějakého hádání.
Celkově pohoda.
Akce splnila vše, co jsem si od takového podniku sliboval.
Létání, soutěž, setkání, informace.
K celkové pohodě mimo dobré organizace přispělo určitě i počasí,
které bylo excelentní, a jídlo a pití v letištní hospůdce.
Všechny body za jedna!
Jediné, co by šlo ještě vylepšit je zveřejnění výsledků soutěže na klubovém webu.
Při hovorech s ostatními piloty na akci se člověk dozví spostu věcí.
Například, že nejen já nemám možnost doma létání s větroněm v termice jak trénovat.
I jiní jsou na svých domovských letištích bez vlekaře
a tak jako já musí objíždět podobné akce
nebo jezdit za kamarádi desítky kilometrů daleko.
Marcel Hladík předvedl nový model
z produkce HVP modell DHC-2 Beaver.
Pro mě je tento typ srdeční záležitost.
Těšil jsem se, že ho uvidím vlekat, ale pilot měl s modelem teprve první starty.
Příště už prý bude v Lipencích
k vidění vlečná Beaver v barvách Tchibo le Kafé.
Aerovleky Lipence - Diplomy
Aerovleky Lipence - Vlekaři
Aerovleky Lipence - Zázemí
Aerovleky Lipence - Přistávání
Jejich rozměry cca 10 x 40 m Lipenečtí výborně trefili!
Jediné, co by se na tomto systému dalo vylepšit je označení rohů obdélníka - "prahů dráhy". Mohlo by tam být něco, co pilot který se přesouvá z místa startu k dráze na přistání mohl při letmém pohledu dolů snadno identifikovat.
Stačil by kus bílé látky.
Aerovleky Lipence - Co jsem nestihl
Aerovleky Lipence - Postřehy
Viz také
Ještě jsem ani nedospal včerejší létání
a už mě budík tahá s postele. Vstávám stejně jako kdybych šel do práce.
Musím zase nanosit věci do auta a vymyslet,
jak získat místo v autě pro vlastní milovanou ženu.
Když sundám výškovku, tak je tam dostanu oba určitě.
Nakonec je to jednoduché.
Stačí Luňáka strčit do vozu ocasem napřed.
Dříve mě to nenapadlo, protože ocas neprošel přes levý opěrák zadních sedadel,
který musí zůstat v normální poloze (aby měl pasažér kde sedět).
Ale když natočíte ježka nejdelším ostnem tak ...
Ne, stačí opěrák sklopit, Luňáka zastrčit a opěrák zase narovnat. A takhle to potom vypadá:
Vzadu mohou sedět dva štíhlí!
V osm hodin přesně podle plánu vyjíždíme směr Praha.
Mezi půl desátou a desátou se má začít létat soutěž.
Tak abych to stihnul.
Je zase krásné počasí.
Na letiště přijíždím v půl desáté a je to dobré, ještě se nelétá.
Na konci stojánky vyrostl stan bodovačů a na stojánce je proti včerejšku více strojů.
Přibyli nejen piloti, ale jsou tu už i diváci a dění na ploše je komentováno.
Zdravím se s kamarády a běžím se zaregistrovat. Jsem skoro poslední.
Dostávám lísky na pití a jídlo na celý den. Teď rychle sestavit model.
Ze sestavování modelu mě vyrušuje svolávání na brífink pilotů.
Tomáš Fiala nám vysvětluje, jak a co se bude létat. Dvě kola letu v termice - boduje se čas 20 minut a přesnost přistání.
Další disciplínou je akrobacie. Čtyři libovolné obraty a jen jeden let.
Létají moderní brusy ...
... novější konstrukce ...
... ale i stroje historické
Když jsem předtím obcházel ostatní, tak všichni trvrdili,
že o nic nejde, že je to jen takové sranda lítání.
Teď padají dotazy na pravidla a je patrné, že někteří to berou vážně.
Po brífinku pokračuji v sestavování modelu a pozoruji, ldo půjde první na start.
Nikomu se však nechce.
Tady nad letištěm je totiž skoro souvislá vrstva mraků a na termiku to nevypadá.
Nakonec jdu na start mezi prvními.
Vždyť přece o nic nejde.
Nevýhodou je pro mě při prvním startu nejistota,
zda mi zase nezablbne rádio jako včera a tak se vypínám v menší výšce,
než bych za normálních okolností mohl.
Docela se však držím a v páté šesté minutě dokonce začínám nakupovat výšku nad Zbraslaví, kde mě pomáhá svahové proudění.
Pak však ustává vítr a já nezadržitelně klesám. Přistání je na "dráhu" a čas není úplný propadák. 13 minut. Na to, že je nad letištěm taková deka, to dopadlo dobře.
Potom mám čas na sledování ostatních.
No řekněte. Poznáte, že není skutečný?
Však je to macek!
Před polednem se obloha vyčistila, začalo to nosit.
"Výpočetní středisko" tak začalo zapisovat časy kolem limitu 20 minut.
Došlo i na přistání někdy na makety dost taktická. Pilot by si asi ukousl při takovém přistání jazyk :-)
S pobavením pozoruji nervozitu některých závodníků, kteří kvůli tomu pokazí třeba přistání.
Tak tedy atmosféra závodu nedoléhá jen na mě.
Některé stroje je dost těžké přenášet.
Největší dřinu má ale Václav Janko :-)
Ten se se svým obříkem přihlásil do soutěže taky.
Jdu se před sluníčkem schovat do hospůdky. Dávám si steak a pivko a čekám na druhé kolo.
Na chvilku se tady objeví taky Karel Prokop.
Oblohu zpestří i jiné modely. Třeba tento:
Nebo proudový stroj Petra Stejskala:
Diváků nejsou davy. Ale těm co přišli se evidentně větroně líbí.
Připadá mi, že ale moc neví, co se na ploše děje. Komentář se moc nekoná.
Možná by bylo zajímavé říci, kdy a proč piloti dosahují dobrých časů a kdy zase padají tak brzo.
K vidění jsou i nestandardní situace, kdy se větroň utrhl od vlečné a sedá nouzově s vlečným lankem.
Do druhého kola jdu za mnohem lepšího počasí a už mě ovládla soutěžní atmosféra.
Nechávám se vyvlekat výš než při prvním startu.
To těch 20 minut musím přece nalétat!
Padám však dolů v čase hluboko pod deset minut a koním i přistání,
kdy mě zaskočí rozfoukání větru.
Pozdě zavírám klapky a nezadržitelně dosedám 150 metrů před vytyčenou drahou.
Za přistání nula bodů :-(
Soutěžní den je spíše než o létání o čekání. Já jsem ve startovní listině skoro na konci a tak jdu na akrobacii někdy kolem šesté.
Krátím si tedy chvíli pozorování cvrkotu na letišti a poslouchám komentáře diváků
Do akrobatického kola mám vymyšlen zvrat, výkrut a průlet.
Všechno docela vychází.
Jsem poučen problémy jiných, kteří vše uspěchali a nenechali si vždy větroně rozjet na dostatečnou rychlost.
Slyším sice bodovače, že mi strhávají body za čistotu obratů, ale alespoň výkrut byl výkrut, zvrat byl zvrat.
Po průletu mě zaskakuje informace, že bodovači čekají ještě jednu figuru. Nějak jsem to popletl.
(Později, když jsem poslouchal jiného soutěžícího protestovat,
že nebyl řádně poučen a že žádá opravný let,
tak mě napadlo, že bych mohl také žádat opravu, že jsem starý popleta.
Mimochodem ten protestující byla ta samá osoba, která panu Citovi sáhodlouze vykládala,
že motory Roto jsou špatně konstruované a proč.
Když se pan Cita přihlásil ke svému dílu, tak dotyčný odešel středem.
A je to podle mě stejný doveda, který neustále zacláněl při závěrečném focení
a kterého jsem slyšel kafrat nad některými modely, na kterých se mu nezdálo to a zase ono.)
Mě bohužel na čtvrtý obrat nezbývá výška
a opět poučen chybami ostatních se soustředím na pěkné okruhové zatáčky a přistání na "dráhu".
Tohle mě baví více než termika.
K vyhlašování vítězů dochází a dlouho po sedmé hodině. Ne proto, že by trvalo dlouho sčítání bodů. Vrchní zapisovatel počítal z paměti a rychle. Ale tak dlouho trvalo létání.
A tady jsou vítězové:
A tady jsme všichni pohromadě
Při vyhlašování jsem trnul, když hlásili 18.místo a já to nebyl, 19. a já to nebyl,
při 23. už jsem přepočítával kolik nás vlastně je. Sakra, snad nejsem poslední!
Dočkal jsem se při 24. místě a za mnou byli ještě jiní piloti :-)
Příště musím zalétat líp, aby na mě vyšly třeba ty brzdy do křídel!
A tady je důkaz, že jsem tam byl a závodil!
Ještě že ten Tomáš prosadil to vypisování diplomů pro všechny! :-)
Po vyhlášení výsledků se rozjíždí volné létání. Je po šesté, ale přesto se někteří drží ve vzduchu dost dlouho.
Vleká Tomáš Fiala a Vojta Souček a tak to pěkně odsýpá.
Já se místo honění termiky věnuji pokusům o akrobacii a piluju přistání.
Před devátou se stále ještě létá.
Slunce už zmizelo za horizontem a do vzduchu jdou ještě další větroně.
Tahá už jen neúnavný Vojta Souček.
S obdivem pozoruji jeho přistání.
Jedno jako druhé, vždy precizní.
V duchu počítám, kolik dnes bylo vleků a muselo jich být přes 150!
Nevím přesně, jak se o ně vlekaři podělili, ale Vojta nás tahal asi nejvíc.
Večer se chystám na odjezd domů, ale nakonec se rozhoduji, že přespím v autě.
Můj osud pečetí stopka slivovice kterou mi lišácky podstrčil Erik.
Napínám na noc nad Luňákem plachtu. Bude spát poprvé venku.
Jdu na pivo a z hospůdky sleduji obrovský měsíc jak se šine nad Zbraslaví.
Večer se tlachá a promítají se modelářské filmy.
Zajímavé bylo studium záznamu z GPSky umístěné v modelu,
kde je patrné, jak daleko s modely létáme.
Koukal jsem se do mapy a nad Zbraslaví jsem byl cca 1200 m od sebe.
Před půlnocí melu z posledního.
Sluníčko mi dalo zabrat a tak jdu přerovnávat věci v autě,
abych si vyrobil ležení a mohl jít spát.
Nemám spacák a tak na sebe navlékám vše co mám a přikrývám se dekou, kterou v autě stále vozím.
Usínám jako špalek.
Aerovleky Lipence - Závodíme!
Aerovleky Lipence
Věci už mám připraveny ze včerejška. Zbývá tedy jen sundat rádio a baterky do Luňáka z nabíječky, nanosit do auta, nakoupit nějaké vody a vyrazit.
Užívám si volného dne. Cesta do Prahy je o něco pomalejší než o víkendu, ale za hodinu a třičtvrtě jsem i přes mumraj v Praze na letišti v Lipencích.
Na stojánce modelů už jsou nějaké stroje a v tábořišti vidím známé tváře. S některými se zatím znám jen prostřednictvím internetu. Doufám, že nebudu z množství jmen a tváří, které musím přiřadit k přezdívkám z internetu, popletený.
Počasí je příjemné. Teplo, mírný vítr a sluníčko odcloněné tenkou vrstvou mraků. Připadá mi, že je to letos první opravdu letní den. Těším se, že si zalétám ve vleku.
Na letišti je zatím klid. Vlečné stroje - Akro Vojty Součka, Traktor Tomáše Fialy a Zlín XII Ivana Kasla - čekají u plotu. Blíží se doba oběda a tak asi všichni odpočívají. Vytahuji z auta Luňáka a v klidu ho dávám dohromady. Z tabule si beru kolíček se svým kanálem (v Lipencích funguje pravidlo - nesmíš zapnout vysílač bez kolíčku z tabule se svým kanálem) a zkouším rádio. Jsem připraven.
Procházím stojánku a do oka mi padnou dva stroje. Tento:
a tento Orlík:
Registruji také mě dobře z fotografií známé bratříčky mého Luňáka. Oba ovšem podstatně lépe vyvedené než ten můj. Já mám pořád prázdnou kabinu!
Líbí se mi i makety moderních brusů a jedině u modelů se sklopenou vrtulí na čumáku si říkám - tohle není nic pro mě. Se zájmem okukuji L-33 Sóla, která zde taky stojí a jsem moc zvědav, jaký bude jejich letový projev.
Letiště probouzí z letargie až Ivan Kasl se svým druhým větším Zlínem, ve kterém má svůj (jak jinak) čtyřtaktní dvouválec. Nádherný kultivovaný zvuk. Možná by mu víc slušel obal v podobě nějaké stíhačky z II. světové války. Ale když Zlínka letí na malém plynu, je to krásný věrný zvuk.
Mezitím se na ploše objevuje další vlečná Mirka Kolomazníka - zbrusu nový Pilatus Turbo Porter.
Vlekaři přichází na plochu a to je signál pro piloty větroňů, kteří řadí své větroně do fronty a čekají, až na ně přijde řada.
I já se stavím s Luňákem do fronty. Bezproblémový let končím krásným přistáním a jsem odměněn potleskem přihlížejících. Jak přistanu, hrnu se na další let. Bohužel další přistání už tak pěkná nejsou a musím je ještě hodně pilovat.
Při druhém letu jsem roztroubil Luňáka na průlet a když byl přede mnou asi v pěti metrech, tak jsem zaznamenal, že se vzadu přizvedává kabina. Abych rychle snížil rychlost, vytáhl jsem ho do stoupání, ale kabina přece jen odpadla. Bohužel až nad polem. Po přistání vidím, že chybí i rozměrný deklík zadní části pilotního prostoru. Kolegové jdou se mnou hledat do pole. Nakonec jsem kabinu našel sám - neporušenou. Deklík ale skončí někde v úrodě brambor. Chyba byla v tom, že jsem při opravě modelu zalepil nos, kterým prochází zajišťovací čep jabiny trochu jinak a čep nešel zastrčit do otvoru v tomto nosu. Stačilo dírku trochu zvětšit a může se létat dál. Starty jdou jeden za druhým
Přijíždí další a další piloti a vzadu za auty skládají své stroje a budují dočasné příbytky.
Odpoledne "vyrostl" za mým autem Jankův obří Luňák - auto se mi vedle něj nějak scvrklo.
Když pozoruji jeho montáž a prohlížím si detaily konstrukce, tak mě napadá, že tohle už je opravdu cvokárna :-)
Modelů ve frontě stále přibývá.
Čekání na let vyplňuje tlachání ...
... "vážné" hovory o nových strojích ...
V půl páté už jsem trochu vysušený ze sluníčka a jdu se chovat do letištní hospůdky. Se zájmem pozoruji Lumíra, ja zručně točí pivo :-)
Sluníčko mezitím doputovalo k západu, ale chuť pilotů větroňů létat neochabuje.
Vždyť nahoře na obloze je stále jasno ...
... a " konkurence" z Točné létá ještě taky.
Obdivuji výdrž pilotů vlečných, kteří abslovují desítky startů a přistání. Zvláště Vojtu Součka, který je nejpilnější a jehož přistání jsou jedno jako druhé - jak z partesu.
Před osmou už slunce svítí hodně zešikma.
Klidného vzduchu využívají i jiní.
Přijíždí i pilot, který se shání po kolíčku s kanálem 80. Domlouváme se spolu na střídání a kolega pilot mizí někde za auty. Já čekám ve frontě a když přijdu na řadu, vytahuje mě Vojta Souček vysoko přímo nad letištní hospůdku. Vypínám, otáčím nad střed letiště. Najednou drba, Luňák sebou zazmítá a já instiktivně trochu přitlačím. Napadlo mě nejřív, že jsem prolétl nějakým rozruchem ve vzduchu, ale za vteřinku dvě vidím, že je zle. Model se stává neovladatelný a v šikmých paprscích slunce vidím odlesky, jak se kormidla i klapky chaoticky pohybují (potvrdili mi to později i z laviček přihlížející). Řvu na celé kolo, že mám rušení a ať vypnou rádio na tom 80. kanálu. Další nekonečné vteřiny bezmocně pozoruji neovladatelný model a jediné co mohu dělat, je zkontrolovat zda vysílač běží a zkusit se natočit anténou vysílače do jiné polohy. Jediné co mě napadá je vytažení klapek naplno. Snad model alespoň spadne někde blízko. Po ztrátě několika desítek metrů výšky se řízení chytá a já jdu urychleně na přistání. Na zemi jsem na nic nepřišel a jako nejpravděpodobnější mi přišlo, že někdo na mém kanálu zapnul vysílač bez kolíčku.
V osm tedy končím s létáním a balím. Čeká mě ještě cesta domů, vyklízení auta, nabíjení baterek na zítřek a hlavně kontrola rádia.
Jedu do Lipenců!
Akce, na kterou se už týdny těším (Na co se těším?), je tento víkend v Lipencích - Aerovleky Lipence.
Luňáka nemám ještě úplně spraveného a celý týden mám každý den nějakou akci a na opravy nezbývá čas ani síly.
Ve čtvrtek ještě nemám spraveno, když mě žena poňouká, abych si vzal dovolenou a jel na akci už v pátek. To je den volného létání - tréninku. Zvažuji, zda opravy stihnu ve čtvrtek večer a sonduji, jestli vůbec dostanu v práci volno. Předpověď počasí je velmi slibná a tak je rozhodnuto. Dovolenou mám povolenou a tak večer horečně spravuji a balím vše potřebné.
Zkusím Kozly nebo Ranou
Po obědě stále pěkně fouká, ale přesně od severu. Sedět doma ale nebudu. Volba padá na Kozly. Luňáka a ostatní věci mám z dílny do auta nanošeny za 15 minut a vyrážím přes Středohoří směr Bílina, Louny. Než nastartuji, posílám ještě SMSku Martinovi a Romanovi s pozvánkou na setkání na kopci.
Je opravdu krásně. Už z dálky je vidět, že jsou svahy Kozlů (správně se kopec jmenuje Číčov) zbaveny množství šípků. Takhle si kopec pamatuji před dvaceti lety.
Jsem opravdu moc zvědav, odkud to bude foukat. Pokud to bude foukat na severní výběžek hřebene kopce, tak s Luňákem nemám šanci.
Auto parkuji v aleji před Hořencem a na silnici dávám taky Luňáka dohromady. Ty montáže a demontáže mě trochu ničí. I s nošením z dílny do auta a po příjezdu domů zase naopak je to přes hodinu času. Zlatý Ocelot. Toho jenom vytáhnu zpoza sedačky a jdu.
Zrovna nadávám, že nikdo nepřijel a že budu na kopci sám. Martin se na moji SMS neozval a Roman že neví. Šlapu po silnici ke kraji pole a nejednou za sebou slyším troubení. Roman! Výborně, nebudu na kopci sám. Trochu se závistí pozoruji Romana, jak jedním hmatem vyndavá z auta Ocelota a může jít. Já tu už blbnu půl hodiny!
Jsou dvě hodiny. Cesta nahoru po okraji pole s ruksakem na zádech, na něm pověšeným gumicukem a s Luňákem na rameni se kterým cloumá vítr není jednoduché.
Převýšení je sice "jen" 90 m, ale je to docela fuška.
Zatím, co já se ještě vydýchávám, Roman se už chystá se svým Ocelotem k letu.
Pozoruji jak to Romanovi lítá. Vítr sice moc silný není, ale fouká v dobrém směru a na udržení to stačí. V tom se udržím taky. Chystám si gumicuk. Roman sedá. Chce vidět jak poletím já. Ptám se ho, zda mi Luňáka hodí. S chechtáním to odmítá - ať si to prý rozbiju sám. Start je bez zádrhelů. Ale už v první zatáčce vidím, že budu mít problémy. Vítr zeslábl a fouká zase zleva. Každou osmičkou kterou před námi a posléze pod námi točím jsem níž a niž. V polovině výšky kopce se chvilku držím. Začalo trochu víc foukat. Ale na vyškrábání se nahoru k hraně to není. Potom vítr zase slábne a já se začínám připravovat na přistání v poli šedesát metrů pod námi. Naštěstí vidím pod Luňákem stín a tak poměrně přesně odhaduji výšku. Sedám proti větru na vyhlédnutý pruh pole mez dvěma mezemi. Pole mi pod modelem utíká dolů, ale plně vytažené brzdy dostávají model na zem. Docela pěkné přistání.
Tři čtyři minuty létání a teď musím tím hrozným krpálem dolů pro model a zase zpátky nahoru. Při sbíhání dolů si všímám, že od poloviny kopce je skoro bezvětří. Když vláčím model nahoru - Roman to komentoval, že vypadám jak Kristus s křížem :-) - začíná zase foukat. I dole. To jsem si vybral chvilku ke startu!
Přišla SMS od Martina, že tento víkend jít létat nemůže, a diví se, že létáme, že v Ústí hodně fičí. Jak jsem si ti zprávu dočetl, nasunul se nad nás černý pás mraků a kopec zmizel ve stínu. Vítr zesílil určitě přes 10 m/s.
Roman sedl a přidal do Ocelota balast. Už je zase ve vzduchu a hudrá, že nemůže letět tak rychle jak by chtěl. Že to nenosí. Vítr se stočil k severu a fouká na špičku hřebene. Pozoruji jak se Roman plácá těsně nad hranou a v duchu si říkám: Proč pořád tak tahá? Později jsem si na tuhle chvíli vzpomněl, když jsem se takhle plácal s Luňákem.
Startuji do silného větru. To je jiné kafe! Konečně se bezpečně držím nad hranou. Mohu i Romanovi předvést nějaké souvraty, přemet, výkrut. Dvacetimunutový let dává rázem zapomenout na útrapy při dopravě modelu. Ještě tak kdybych moho při létání fotit. Luňák je v zatáčkách sluncem krásně nasvícen.
Mezi lety pozoruji vrchol Rané, která je o nějakých 50 metrů pod námi, zda se tam létá. Jen jednou jsem zahlédl jak se pět nebo šest padáčkářů vrhá do bubliny proti severnímu větru a vytáčí nad vrcholem termiku.
Tak jak přes nás přechází řady mraků, tak vítr vždy zesílí a fouká stále více zleva. To už je pro mě nemožné udržet se v úzkém místě na špičce hřebene, kde to nosí. Bavím te tedy tím, že pozoruji Romana, jak řádí s Ocelotem.
Roman v půl páté odjíždí. Já si říkám, jestli by nestálo za to to sbalit a jet ještě na Ranou, když se vítr stočil k západu. Nebo jestli to taky zabalím a pojedu domů. V nejlepším se má přestat. Ale najednou cítím, jak přichází termika. Fouká sice na úzký konec hřebene, ale jestli to tam opravdu bude, tak se chytím. A když ne, tak se projdu ještě jednou pod kopec. Běžím rychle pro gumu, zapínám rádio, gumu napínám skoro podél hřebene, abych vystartoval proti větru. Start se daří a já hned vím, že jsem tam. Hned nad hranou nasazuji na kroužení a začínám stoupat. Dole na silnici si všimnu Romana, jak zastavuje auto a pozoruje můj odlet od kopce. Zatáčky prodlužuji proti větru. Naproti mi jde pěkný kumul a když jsem dobře půl kilometru před kopcem a asi sto stopadesát metrů nad úrovní startu, všímám si dvou větroňů, které krouží pod tím mým kumulem. Stoupák sílí a já mám za chvíli odhadem čtyřista metrů výšky. Jdu si pro foťák, abych to vyfotil.
Když už se mi zdá té výšky moc, obracím zpět ke kopci a zalétávám po větru nad kopec, zda tam taky něco bude. Hlavně ale odvrátím hlavu od slunce. Zapomněl jsem si totiž doma sluneční brýle. Ve výšce nad kopcem to však nenosí a tak po zhruba dvaceti minutách padám zase na úroveň hrany. Fouká zase ze severu a tak se mi na hraně létá pěkně.
Po deseti minutách se ale vítr točí zase doleva a já se stěhuji ke špičce hřebene. Čekám, zda se zase neobjeví termika, ale místo toho se v zesilujícím větru začínají dít věci. S Luňákem to háže až slyším bouchat křídla. Ve sejném místě je chvilku stoupák a za vteřinu dvě šílený padák. Občas to hodí model do 45 stupňového náklonu a já mám problém nejen udržet výšku ale i rychlost. Nevypadá to vůbec dobře. Luňák se co chvíli sype dolů, jako kdyby pod ním zmizel vzduch. Vítr duje čtrnáct patnáct metrů. Ve chvíli, kdy získám alespoň 5 metrů převýšení nad hřebenem, rychle se otáčím po větru, přesmyknu se přes hřeben a v uctivé vzdálenosti v závětří otáším proti větru. Bez brzd tlačím Luňáka k zemi. Turbulence s ním dost hází. Když je asi deset metrů vysoko, vzduch pod ním zase mizí a já jen bezmocně pozoruji, jak rychle klesá k zemi. Číhám jen na okamžik, že ho trochu nad zemí podrovnám, ale Luňák pokračuje až na zem. Trup se potkává se zemí v úhlu nějakých třiceti stupňů.
Scházím dolů k modelu. Při dosednutí se neozvalo žádné zapraštění, ale vidím, že kabina leží vedle. Ale to se jen utrhl jeden závěs.
Po pečlivější prohlídce jsem zjistil trhliny v trupu.
Co mě ale naštvalo. Samozřejmě si letadlo sedlo do jediného malého šípku, který tady na závětrné straně je. A když jsem koukal na křídla ze spodu, je ne jednom pořádný šrám.
V šest hodin už mám sbaleno, sedím v autě, poslouchám v rádiu výsledky voleb a volným tempem si to šinu domů. Ve čtyřech letech jsem nalétal 1 hodinu 10 minut. Opravy jsou v mezích normálu. Jen ten šlic na křídle mě opravdu štve.