Létání

Úplně sami na Rané

V sobotu jsem se věnoval rodině, ale na neděli už je zase předpovídán vítr (viz Předpověď počasí Medard) a tak se s Martinem domlouváme, že určitě vyrazíme. Vítr má být nejsilnější po obědě. Od rána sleduji aktuální počasí a porovnávám ho s předpovědí. Západní vítr, který by se nám hodil asi nejvíce nefouká nikde. Spíše je to jihozápad. Nakonec se rozhoduji pro Ranou.

Jedeme zase hvězdicovou jízdu. Já z Teplic a Martin z Ústí. Martin veze dva modely. Svůj větroň a EPP větroň malého Vojty. Budou se prý v létání střídat. Když ale vidím, jak se úhýbají stromky u silnice, tak to s tím malým EPPákem vidím dost bledě. Snad navečer.

Pod cvičnou louku pod Ranou přijíždím skoro stejně.

Kluci to mají jednoduché. Přivážou křídla gumama a jdou. Já musím nejdříve vyhmoždit Luňáka z auta (to zas udělám někde dírku do potahu!), nasadit a přišroubovat křídla, nastrkat do přijímače všechny kablíky ... Nejsem ani v polovině a kluci už si vykračují vzhůru pod malou bouli. Někdy si říkám, jestli mi to blbnutí s velkým eroplánem za to stojí. Ale pak je model ve vzduchu a já vím, že stojí!

Fouká kolem 10 m/s dost zleva na cvičnou louku. Martin háže svůj model z louky, ale já nic riskovat nebudu a vylezu si někam na úpatí malé boule víc k jihu. Pěkně proti větru. Nikde není ani živáček. Jsme na celé Rané úplně sami. To jsem tu zažil snad jen jednou, ale to jsme se pokoušeli létat téměř za tmy a pršelo. Dnes pěkně fouká a je teplo.

Startuji model bez pomoci gumy. Fouká dostatečně a tak stačí model do větru jen položit a trochu postrčit dopředu. Hážu takhle Luňáka teprve podruhé v životě, ale nervózní jako při prvním hodu už nejsem. Model po odhodu ve vzduchu pěkně sedí a tak stačím v pohodě ulovit vysílač, který se mi kliklá někde vlevo u pasu. Musím ho totiž při hodu odstrčit doleva kvůli anténě. Ta by mi jinak překážela.

Před boulí to hodně nosí. Trim výškovky posouvám dopředu. Luňák letí o dost trychleji. Není to tak důstojný let jako za slabších podmínek, ale zato úžasně dynamický.

Stojím dost vysoko a tak mi zbývá prostor pode mnou pro průlety. Nesmím to ale přehnat, protože tu je plno vzrostlých šípků a nerad bych to nějakým keřem procedil. Pohled svrchu na prolétající model je věc, kterou člověk jinde než na svahu nezažije.

Martin se svým lehkých větroňěm chvílemi proti větru stojí. Scházím k němu na louku a zkouším létat dál směrem na Lenešický rybník daleko nad předpolí. Nenosí to tolik, ale stačí to. Návrat z více jak kilometrové vzdálenosti je dílem okamžiku. Luňák ale i v silném větru (chvílemi jsou poryvy určitě ke 14 m/s) pěkně sedí. To Martinův eroplán vidím poskakovat, když ho Martin natlačí blíže svahu. Martin mi taky klade otázku, jak se dostane s modelem na zem, když vítr stále sílí. Vysvětluji mu, jak má naletět a natlačit model k zemi a pomalu se už chystám ke stejnému manévru taky. Létáme přes půl hodiny a rád bych si od větru odpočal.

Martin zalétává za nás k druhému rohu cvičné louky, ale vítr podél kopce ho nemilosrdně sfoukává podél kopce za horizont. Poslední, co koutkem oka vidím, je jeho větroň v podivné poloze na křídle padající za horizont.

Nalétávám také k hornímu konci louky, vytahuji všechny klapky naplno a tlačím Luňáka k zemi. Vzduch je turbulentní, ale Luňák i v této konfiguraci reaguje na křidélka poměrně čile. Na zem sedám prakticky v místě, kde jsem vytáhl klapky. proti větru se model zastavil.

Musím si pro něj dojít nahoru. Kluci se vrací s nepoškozeným modelem. Spadl prý do stromu.

Martin se pokouší zprovoznit druhého větroně pro Vojtu, ale rádio se chová podivně. Stejně by v té vichřici s lehkým větrůňkem nešlo létat a kluci nemohou čekat do večera až to zeslábne. Jdou zítra do školy!

Startuji ještě jednou a využívám toho, že Martin nelétá. Nechávám si natočit nějaké záběry. Také zkouším delší lety na zádech. Létám v osmičkách na zádech a pečlivě si všímám reakcí modelu na potlačení. Výkruty se snažím točit co nejpomalejší a pomáhám si i směrovkou. Zásahy směrovkou jsou asi příliš hrubé. To budu muset ještě pilovat.

Nakonec chci, aby mi Martin nafilmoval přistání. Ale dopadne to jako vždy. Zatím, co předchozí přistání bylo jako do peřin, teď jsem s Luňákem dost nešetrně praštil. To je tak vždycky, když se snažím letět pro kameru. Asi je to tím, že se nachám rozptýlit tím filmováním. Ale lepší celý model na zemi než se nechat v poslední fái podfouknout a udělat hvězdu.

Jsou čtyři hodiny. Jdeme dolů a balíme. A zase - kluci už odjíždí a já jsem ani ne v polovině demontáže. Začíná pršet a tak urychluji práci co to jde. Do auta ale lezu stejně celý mokrý. Domů jedu ve slejváku. Ale spokojený, jak nám to vyšlo. Příště to musíme vymyslet tak, aby si i Vojta zalítal.

Záhadné chování 2

Dnes jsem zase zkoušel výkruty a zrychlení rotace v druhé fázi výkrutu je asi způsobené moc velkým tlačením.

Když jsem na zádech tlačil opatrněji, ke zrychlení rotace nedošlo.

Záhadné chování

Během létání na Rané jsem pozoroval dvě zajímavé věci.

Při točení výkrutu se nepravidelně mění úhlová rychlost otáčení podél podelné osy. Nevypadá to hezky. Jsou příčinou příliš velké výchylky křidélek? Jev pozoruji někdy i na Ocelotovi.

S čím jsem se ale setkal poprvé, je podivný zvuk při točení výkrutu. Stejný problém jako má kolega v klubu u svého motoráka. Při točení výkrutu doleva se ozve podivný zvuk jakoby od serva - mě to připomíná zvuk, kdy jsem s vláčkem TT jel co transformátor dovolil a převody v mašince kvílely. Na zemi se nic takového neděje. Zvuk je intenzivní a objeví se jen při výkrutu doleva.

Létání a nic než létání

Úderem čtvrté pádím z pracoviště. Cesta domů přes město je nekonečná a stejně tak cesta přes město opačným směrem s už naloženým autem. Cesta na Ranou se ve velkém provozu vleče. Je krásný podvečer. Koukal jsem v práci na internet. Žádné deště už od západu nejdou, vítr je kolem 5 m/s ve směru 300. Ideální. Chci být na kopci dříve, než začne vítr utichat! Martin jede ještě pro kluka do Ústí. Má to delší. Jsem zvědav, kdy dorazí.

Na louku pod Ranou přijíždím po půl šesté. Nad kopcem poletují rogala a několik modelů. Na parkovišti mě vítají známí. Prý tu odpoledne pěkně dulo. Teď, když montuji Luňáka tu fouká sotva 2 m/s. Martin přijíždí deste minut po mě.

Dáváme dohromady modely a vyrážíme do sedla. Šlapu jako o život, abych byl nahoře dokud to ještě fouká. Cítím, jak jsem z Alp pěkně rozběhaný, Myslím na to, že budu muset oběhnout všechny co lítají kvůli kanálu a vylézt i úplně nahoru kde taky někdo létá. Jestli budu mít s někým shodný kanál, bidu se ještě muset střídat. A já jsem na létání tak nadržený!

V sedle se ale vše rázem vyřeší. Za prvé tu krásně pravidelně fouká kolem 7 m/s a za druhé kluci, co tu jsou, už balí. A taky ví, jaké kanály mají kluci nahoře.

Robaluji gumicuk (i když Luňák by nes šel určitě z výše položeného místa hodit) a chystám se ke startu. Nakonec se mi nabídne jeden z přítomných, že mi ho vypustí. Startuji a hned si užívám bezproblémové létání. Martin startuje chvilku po mě.

Poprvé se úplně a naprosto při létání s Luňákem uvolňuji. Mimo průletů, kdy to beru sedlem opravdu kousek od cedule "chráněné území", zkouším různé mezní stavy, různé výchylky klapek, dlouhé lety na zádech, delší střemhlavé lety. Dokonce bez problémů měním nastavení rádia vyžadující sledování displeje. I se v klidu napiju.

Kluci, co tu létali odpoledne, pomalu odchází. Moje obavy ze slábnoucího větru se nevyplnily. Fouká stále stejně. Jediné, co se mění je poloha slunce. To nám nejdříve svítilo zleva do očí, až dolezlo k mrakům na obzoru a pod obzorem je náhle tma. Ale jen do chvíle, než mě napadne sundat si sluneční brýle. To zas vidím i pod horizontem.

Normálně tady sedám hned pod sedlem do vysoké trávy mezi keři. Teď si zkouším, zda bych dokázal sednout přímo v sedle nad námi. Na plných klapkách to jde bez problémů. Dopřednou rychlost mám proti větru hodně nízkou a model stále perfektně poslouchá. Kdybych klapky kousek nad zemí nezatáhl, kecl by Luňák dva tři metry pod vrcholem sedla.

I rogalisti nad námi si užívají večerního létání. Já mám jen jediný problém. Nevzal jsem si pod bundu flísku a je mi hrozná zima. Celý vibruji, ale sedat se mi nechce. Už proto, že mi hodný Martin už sbalil gumicuk.

Po dvou hodinách létání je mi ale už taková zima, že už tu na větru nemohu vydržet. Scházíme s Martinem níž. Hned mi je lépe, protože jen o třicet čtyřicet metrů níže prakticky nefouká. I když to stále nosí, svěla valem ubývá a je třeba už myslet na přistání. Martin sedá první někde v horní části cvičné louky a baví se házení modelu a přistáváním k noze. Já zkouším letět nad předpolí směrem k letišti, zda se tam udržím. Bez problémů. A jak Luňák proti větru moc rychle neletí je vidět, že tam nahoře stále fouká. Nechávám se ještě vyhecovat rogalisty, co si dole balí nádobíčko a vystřihnu přemet, výkrut a průlet nad parkovištěm.

Otáčím nad polem slunečnic proti cvičné louce, vytahuji klapky naplno a tlačím Luňáka k zemi. Ještě si stačím všimnout odrazu měsíce v rybníku v dáli a už Luňák mizí v šeru nad loukou. Výdrž v té tmě neodhadnu a jak letím nahoru proti kopci, dochází mi dech když má Luňák ještě metr výšky. Buch. Ticho. Sedám ve 20:15.

Luňáka rozdělávám prakticky za tmy. Povídáme si přitom s Martinem, jaký to byl krásný den. Létal jsem nepřetržitě přes dvě hodiny a moc jsem si to užíval.

Poznámka: Táhl jsem z domova i na kopec foťák i kameru. Hambím se, ale nepořídil jsem ani jeden snímek, ani sekundu záběru. Omluvou mi budiž, že jsem celou dobu létal. Chtěl bych mít v očích kameru, abych sem mohl přenést ty krásné okamžiky, kdy slunce zalézalo za hory a modely se blýskaly v posledmích paprscích slunce a později když jsme létali s narudlým měsícem v pozadí oblohy.

Vyjde to dnes navečer na Ranou?

Včera pěkně foukalo. Ale taky pěkně pršelo. Na dnes je předpověď větru podobná - severozápad, ale déšť by měl být už na východě Čech. Že bych jel s Luňákem létat.

Je to sice časově našponované, ale světlo je pořád dlouho a vítr by měl být taky až do večera.