Létání
Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané - neděle
Ráno se ve stanu budím až po osmé. Spal jsem jako dudek. Hlášený mráz se nekonal, ale když odhrnuji plachtu stanu, vidím jen mlhu a v ní jen nejbližší objekty. Kluci už si vaří snídaně. Všichni navlečení. Všude je mokro. Koukám jak jsou někteří vybaveni - mají i holínky!
V půl desáté vypadá situace úplně stejně a ne dobře. Navíc máme informace, že jinde je sluníčko.
Až v půl jedenácté se mlha trochu zvedla. Kluci z Liberce prohání své závodní elektry nad plochou letiště, ale na vlekání to určitě není. Modely mizí ve výšce nějakých 150 metrů v mraku. Čekáme.
Na letiště se začínají trousit první diváci a vidí jen hloučky neholených chlapíků zabalených do bund.
Až po jedenácté začínáme připravovat letadla.
Počasí ale stále nic moc. Základna mraku je stále těsně nad vrcholem Rané. Větrný pytel se však začíná trochu mrskat a tak snad vítr tu pokličku odsud odežene. Kolem je opravdu sluníčko. Pod mraky vidíme v dálce krásně osvětlenou elektrárnu Prunéřov.
V poledne staví Tomáš Fiala svoji vlečnou na dráhu a první pokusní letci jdou nahoru.
Kupodivu to i pod tou mlžnou pokličkou i létá. Jako na objednávku se nad námi v mraku dělá díra a my vidíme modrou oblohu. V jednu už svítí sluníčko a létání se může rozjet naplno.
Jeden z létů Luňáka Václava Janka se stává docela dramatický. Po startu se někde v místech stojánky práškařských Čmeláků trhá lano. Není to moc vysoko a Václav volí zatáčku doleva od kopce. Točí přímo nad hangár a vypadá to, že Luňák nemůže celý areál letiště přeletět. Velký větroň ale krásně klouže. Nejen, že všechny budovy přeletí v dostatečné výšce, ale vyjde to ještě na zatáčku těsně nad zemí do protisměru.
Flígrům z místního letiště se líbí zvuky, jaké se linou ze sedmimetrového Luňáka, když dosedne a jede po zemi. Prý jsou navlas stejné, jako když sedne dospělý Luňák.
Když Petr Stejskal připravil na start svoji proudovou Fougu, přerušili jsme vleky, abychom si užili zvuk jeho turbíny.
Jak Rudly Helmera dnes mimo Luňáka Václava Janka vytáhne taky nového krásného velkého Vodákovic Blaníka (12 kg). Je to asi jeho druhý let.
Jinak létání probíhá rutinně. Je krásné podzimní počasí. Slunce, mírný větřík a nad letištěm se dá navázat do termiky. Kluci létají zase s GPS na palubě. Slyším pípání varionetru jak to točí přímo nad hangárem.
Fouká zase na kopec. Neklamným znamením, že to nosí jsou padáky, které se vyhouply nad obzor. Nikomu se ale už na svah nechce. Je to daleko a vysoko :-)
Využívám ochoty Tomáše Fialy stále vlekat a stavím se s Luňákem zas a znova do fronty. Zkouším zase filmovat z modelu a nějakou tu akrobacii. Nejvíc se líbí výkruty v průletu nad zemí a průlet na zádech. Když jsem nasadil na průlet na zádech a sestupoval dolů, slyšel jsem někoho za mnou jak přestal mluvit a když jsem Luňáka přetlačil do stoupání a otočil ho půlvýkrutem kabinou nahoru, tak jak úlevně vydechl. No pro mě to je taky napínavé.
Nakonec jsem se tak rozdováděl, že jsem při nešetrném přistání vzal s sebou drn. Kluci to hned komentovali - že se mi prý z toho blbnutí už zamotaly ruce na kniplech :-) No měli pravdu.
Někteří už mezitím odjeli. Mají to domů o dost dál než já. Ve čtyři končíme.
Balím. Z letiště odjíždím po páté. Cestou si užívám posledních slunečních paprsků.
Jsem spokojený. Byly to pěkné dva dny.
Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané - sobota, svah
Kluci z Lipenců mají vysílačky a tak se dozvídáme, že to nahoře lítá. Ruksak na záda, rádio na krk, model na rameno a jde se.
Nezdá se to, ale cesta přes dráhu, pole a předpolí Rané je docela štreka. A vše je tak těžké. Někteří raději jeli autem!
První skupina, která svah ozkoušela a nelíbil se jí provoz paraglajdů, se přesunula na jiný kopec. Na Písečnou. Ani nevím, jak tam dopadli.
My jsme si zalítali skvěle. Nosilo to a foukalo akorát. Mě provoz padáků tak silný nepřipadal a navíc jsme si vzájemně prostor hlídali, takž bylo dost času na vyhýbání. Na svahu se objevily i velké větroně Krajánek, Ka-4 a Blaník. Pro toho, kdo to nezažil, je průlet velkého větroně pod úrovní vrcholu zážitek.
Někteří se báli přistávání nahoře na Rané. Já také nemám moc rád sedání nahoře při jihovýchodním větru. Terén je na této straně trochu zrádný (kameny). O to víc jsem ocenil Standu a Erika, že vytáhli nahoru jejich Ka-4 a létali. Ka-4 byla chvílemi k nerozeznání od skutečného větroně. Přistávání kluci vyřešili šalamounsky. Zatím co my ostatní jsme sedali do kotlíku za hranou, Erik položil Ka-4 v sedle na návětrné straně do ohybu cesty.
Já jsem měl na modelu zase přidělanou kameru. Snažil jsem se pěkně zabírat kluky na hřebeni kopce i prolétávajícího Krajánka a i nějakou akrobacii jsem zkoušel. Spěchal jsem potom na přistání zvědavý, jak se záběry povedly. Jaké bylo mé zklamání, když jsem foťák vyloupl z pěny na boku trupu, zapnul foťák a na displeji na mě zíral nápis "CHYBÍ PAMĚŤOVÁ KARTA!". Bohužel karta byla daleko pod kopcem na letišti v notebooku :-(
Tomáš Fiala s Petrem Stejskalem předvedli gravitační start:
Ve čtyři už jsme zase klusali z kopce dolů zpět na letiště.
Petr Stejskal domluvil
Poprvé kamera v modelu
Již dlouho plánuji umístit do Luňáka kameru. Vybral jsem si Canon Ixus 800IS. Dnes konečně došlo k tomu, že jsem kameru do modelu skutečně dal a natočil první záběry.
Fotoaparát jsem zadlabal do pěny a tu přivázal k trupu modelu lepící páskou se skelnými vlákny. Kameru zapnu na zemi. Mám k dispozici cca 10 minut záznamu.
Trochu obavy ve mě budila velká boule na trupu stínící kořen pravého křídla a polovinu výškovky za ní. Někteří s přítomných tvrdili, že to bude jako když se mi otevřou brzdy jen na jedné straně. Ale zhoršení letových vlastností není nijak dramatické. Model o něco hůře klouže a při kroužení doprava má tendenci padat do vývrtky při trochu větší rychlosti než jsem zvyklý. S modelem se ale dá i stakovýmto "otokem" létat i akrobacie. Jen je třeba mnohem víc korigovat směr letu.
Pro případné chytráky, kterým připadá moje instalace jako zbytečně veliké monstrum, ještě vysvětlím, proč je té pěny kolem fotoaparátu takové množství. U Luňáka není kvůli tvaru trupu úplně jednoduché zvolit umístění fotoaparátu. Centroplán má poměrně velké přechody, klapky hned u trupu se vychylují 80 stupňů dolů, kabina zasahuje dost dozadu. Fotoaparát je třeba namířit tak, aby mířil za konec křídla, jeho vodorovná osa by měla odpovídat pohledu pilota - jeho vnímání horizontu. Proto jsem potřeboval zachovat možnost upravovat lože fotoaparátu a mít později kde ubírat. A taky jsem chtěl poměrně drahý aparát chránit pro případ havárie.
Prvními pořízenými záběry jsem byl nadšen! Podařilo se mi docela i mířit tak, kam jsem chtěl. Záběry jsou krásně ostré, kamera dobře zvládá dynamické přechody světlo stín. Na fotce vidíte, jak se kochám videem staženým z karty fotoaparátu do počítače:
Při sledování ukázek si uvědomte, že zde zveřejněné záznamy jsou zkomprimovány na cca pětinovou velikost.
Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané - sobota
Ráno balím Luňáka, stan, kameru, foťáky, notebook, nabíječky, DVD-čka, oblečení, jídlo - no zkrátka všechny ty krámy co musím mít s sebou a v půl deváté vyrážím směr Louny na Podzimní setkání maket a polomaket větroňů na Rané.
Cestou přemýšlím o tom, jaké bude počasí. Při sjezdu ze Středohoří do roviny kolem Rané se mi nabízí chmurný pohled. Na kraji leží mlha a je prakticky bezvětří. Není kam spěchat.
Na letiště Aeroklubu Raná vjíždím po deváté. Tady se život teprve probouzí. Kluci vytahují modely na trávu zmáčenou rosou a v raním chladu vaří snídani. Kopec je utopen v mlze. Větrný pytel splihle visí.
Obcházím ležení a zdravím se s kamarády.
Počasí zatím moc letově nevypadá. Sluníčko se marně snaží mlhu rozpustit. V klidu sestavuji Luňáka a vymýšlím, jak na něj připevnit fotoaparát.
Až v půl jedenácté jde jako první do vzduchu Pavel Hlávka se svým Windexem. Ale ani to ostatní nevyprovokovalo k létání. Všichni si užívají sluníčka, které konečně trochu hřeje. Po dvanácté startuje Rudla ve vleku za Tomášovým rudlíkem s Galánkou z dílny Jindry Stejskala.
Když ostatní vidí, jak se Rudla s Galánkou dlouho drží ve vzduchu, hned staví svoje větroně do řady na start. Provoz se rozjíždí naplno. A začínají se trousit i první diváci.
Ranským se líbilo, že některé modely mají za předlohu větroně z jejich hangáru. S tímhle bílým Blaníkem "RA" tu často společně svahuji nad kopcem.
Blaníků se zde dokonce sešlo více než Luňáků!
Startujeme z uježděné trávy na okraji dráhy.
Prostoru na létání i přistávání mnoho. Vše probíhá v klidu. Létáme na kolíčky.
Naše létání probíhalo současně z provozem velkých letadel. Vešli jsme se do vzduchu i na plochu všichni. My na dráze 22/04, navijákové starty velkých větroňů na 11/29.
Na letišti hangárují členové sdružení POTK - Plachtařský oltimer club a tak byly k vidění i takovéto skvosty jako tento Krajánek pana Leníka:
V jednu hodinu se nad kopcem objevily padáky - neklamné znamení, že to na kopci fouká a nosí. Jednoduchá úvaha, že když se udrží oni, tak se udržíme i my, vede k vypravení první skupiny. Ta se přes pole vydává s modely nahoru na hlavní vrchol Rané vyzkoušet svah. Kvůli tomu jsme se tady vlastně sešli.
Večer
Slunce už zalezlo za obzor. Ukládáme eroplány na noc - ty velké budou spát s dospělými eroplány v hangáru, ty menší v klubovně v dřeváku.
Eroplány jdou spát, ale my ne. Máme na letišti k dispozici společenskou místnost, ve které kluci zatopili v kamnech, vedle vchodu Tomáš Fiala připravuje slavné Lipenecké steaky, v kuchyni je připravený soudek piva a Mirek Kolomazník instaluje aparaturu pro promítání.
Já si ale nejdříve musím zařídit spaní. Jsem jediný táborník pod stanem. Ostatní spí buď na kavalcích v baráku zvaném "dřevák" nebo v obytných autech a přívěsech. Venku už je tma a tak trochu se stavbou stanu zápasím. Stavím ho teprve podruhé. Za dvacet minut mám bydlení připravené a přesouvám se s notebookem a DVD-čky do klubovny.
Maso voní daleko ze dveří. Mám hlad a ještě větší žízeň. Tahání gumy při startování glajtra bylo dobrým tělocvikem a tak se hned stavím do fronty u pípy.
Promítáme si nějaká modelářská videa. Na večer jsou připraveny tři přednášky. První je povídání Tomáše Fialy o létání s velkými větroni na svahu.
Vykládal o způsobech startování modelů, výběru míst k přistání a o provádění přistávání na různých typech svahů. Považuji se už na svahu za starého harcovníka a tak to pro mě byly známé věci. Tahle osvěta je ale opravdu třeba, protože hodně lidí se bojí na svahu z různých důvodů létat. A přitom to je taková krása! Jen je asi trochu ošemetné první pokusy dělat s pěknou polomaketou. Nejdříve je asi jednodušší - hlavně z psychologických důvodů - vyzkoušet si svah s nějakým otloukánkem.
Co mě v přednášce Tomáše Fialy zaujalo, byl popis startu větroně, kdy pilot položí vysílač kus před sebe a po odhodu modelu ho teprve sebere.
Rudla Helmer přivezl část své sbírky RC souprav. Nejen že nám pověděl o historii vývoje rádií, ale mohli jsme si do ruky vzít opravdu historické vysílače.
Některé vysílače mi byly důvěrně známé a tak jsme s Rudlou zavzpomínali, v kterém roce se to které rádio vlastně objevilo na trhu.
Já jsem si uvědomil, jaká máme dnes v ruce luxusní zařízení, jak hodně se tahle oblast vyvinula.
Mirek Kolomazník nám pověděl o novém způsobu létání závodů s polomaketami větroňů s využitím GPS a přenosu dat do malého počítače PDA.
PDA-čko s demoprogramem nechal kolovat. Na displeji je vidět pozice větroně vůči otočným bodům trojůhelníkové trati, rychlost i výška. Podle údajů diriguje navigátor svého pilota tak, aby za půl hodiny co nejvícekrát obletěl dvouapůlkilometrovou trasu. Já o tom více píšu zde: GPS triangl - plachtařská soutěž - trojúhelníkový přelet .
Našimi hosty byli pánové Leník, Mezera a Sehnoutek (POTK - Plachtařský oltimer club). Povídali jsme si až přes půlnoc u pivka, promítali videa.
Poznámka: Pro příště musíme vymyslet nějakou ministíhačku nebo ještě lépe řízenou raketku, abychom mohli setřelit pidivrtulník, kterým nám Pavel Hlávka celý večer bzučel kolem hlav! :-)